DNES UŽ ZCELA NAPOSLED

 

Dnes odešla jsi rychle – z domu

já rozloučení očekával i slzy v Lásce polibku –

spojení v síti miliónů

smazalo Tvoje rychlé Srdce – putuji k svému náhrobku!

 

Už od rána jsem přiopilý –

já viděl zase kufry těžké

jež nesla jsi mi pouze chvíli

v Tvé roli – ne tak zcela ženské

na nádraží jež stvořil čas

než zazněl z amplionu hlas

že vlak je blízko nádraží!

 

Na schodech rychle bez ponožek – i boty jsi zde zapomněla

se psem utíkáš směrem k Peklu –

tvá tvář už na mne nepohlédla –

hned poté volá jiná Petra

a ptá se na mé zdraví těla – když v noci světla viděla

pozdě pozdě po půlnoci prý záchranka mne odvezla

 

Já seděl skromně u lékaře a ptám se ho zda zná ten lék

jenž vyléčil by zcela svaté mé směřování k Lásce snu

On řekl – „máte divný tlak jenž žene srdce na útěk“ –

já pochopil tu hořkou větu – sám zaplakal jsem k neznámu

 

Tvůj úprk v nečekané chvíli – měl vzbudit moji zášť?

Já nezměnil své pochopení v čem spočívá věrnosti čas

vždyť nikdy ve svém utrpení jsem neoblékl zloby plášť –

čím ostřejší jsou trny bytí – tím více mluví Lásky hlas

na konci časů – ve vesmíru – plném božích krás

kdy budeš proudit z nitra Země zcela tiše – zas a zas

 

Chtěl jsem původně napsat zcela jinou báseň, abych jistou P. (i F.) ochránil před nihilismem zoufalství a sdělil jí, že její život je posvátný. I to, že má vyslechnout Boží intuici, která jí sděluje, že i ticho je vznešené. Proto jsem též pochopil smazání jejího profilu na Facebooku.