Štěbetání ptačích hnízd

foto: Veronika V

ŠTĚBETÁNÍ PTAČÍCH HNÍZD

skrz listoví útlých bříz
sluneční paprsky
tančí svojí symfonii

na nahé dívčí tělo
březové listí hází svoje stíny

a dívka stojí a naslouchá
štěbetání ptačích hnízd

její víčka jsou zavřená
ale i tak umí číst
mezi řádky svojí touhy
ach vy smutný večery
vy jste tak dlouhý

dívka nespoléhá
na zbloudilého jinocha
který večer klepal by u jejích dveří
a pomohl zahřát to její studený peří

nevěří a tak hned za lískovým keřem uléhá do jetele
jehož květy teď teplejší jsou
než osamocený chlad
její večerní postele

svá půvabná ňadra bere do dlaní
slunce hřeje
na bradavkách skoro pálí
jako chtěly by ji ochránit
ty bílé břízy které nad ní se sklání

bylo ji dobře a bylo jí hezky
když ale její vysnělý princ
opět uchopil meč
a na sedle utáhnul si přezky
rozplakala se
ta dívka za lískovým keřem
sama
tak samotinká se svým hořem

nemusíme se však o ní bát
její slzy láska už brzo usuší

vzpomíná si na ty osamocené chvíle
se svým princem v jeteli
na její hořké slzy
když zvuky princova koně zase dozněly

teď už nad ní nesklání se větve bílých bříz
teď nad ní sklání se její milý
který rád každou noc
zahřívá její studený peřiny

jednou ukázala mu to místo
kde on byl ještě jen její sen
milovali se pod těmi břízami
a pak ruku v ruce
víčka zavřená
poslouchali to štěbetání ptačích hnízd
symfonii její touhy

za šumění listoví bílých bříz