Rozporuplné pocity

Myslela jsem, že mi je vše jasné,
že to příde a bude to krásné,
jenomže ta naděje hasne,
uhasíná a ztrácí se v dáli,
mnohdy to není tak, jak bychom si přáli.
Tváříš se rozporuplně, tajemně,
a to velmi mate mě.
Chtěla bych prolomit ledy, zkusit to znovu,
ale bojím se, že opět snaha má ztroskotá,
myšlenka na tebe mi už přes hlavu neůnosně přerůstá.
Pokouším se soustředit na jiné věci, než je myšlení na tebe,
nedaří se, srdce nepovoluje, klame mne.
Nejsem kus kamene, který všechno vydrží,
nejsem ta, která příjde a dlouho se nezdrží.
Jak jít štěstí vstříc?
Nevím, čeho se bojím víc?
Jestli samotného faktu, že cítím k tobě víc než náklonost,
nebo toho, že mě odmítneš,
toho, že se opět setkáme a ty mne přehlídneš.
Nemohu vědět, co si myslíš,
do hlavy ti nevidím,
ale nějakou viditelnou změnu nebo posun z tvého jednání necítím.
Nevyznám se v tom, mám v tom zmatek,
není to jako nějaký novinový plátek.
Myslela jsem, že bys o mě taky stál,
že trávit se mnou víc času by sis přál.
Byla jsem naivní, když jsem byla toho domnění,
tvůj postoj, stejně jentak nic nezmění,
těžko se to v něco víc promnění,
těžko si budem říkat, že jsme jeden pro druhého stvořeni.
Když v to věří jen jeden, je to vlastně o ničem,
není nad čím přemýšlet a doufat v nemožné,
to ví i malé dítě bezbožné.
Abych to shrnula, záleží mi na tobě
a doufám, že to pro tebe něco znamená,
snad nezůstanu pro tebe jen tou jednou z mnoha, tou bez jména.