Pro tebe....

Seděla,
koukala a musela přemýšlet,
proč jsem stranou? Proč já?
To tak být musí,
nebo snad má?
Smutný oči...
I když se moc snaží
nic nedat znát,
tak přesto i bolest
lze z nich číst,
z těch očí tmavých,
zoufalých.
Ten pohled
naznačuje velkou touhu,
už nebýt sama
už být součást nich.
Tak kdo se jí ujme?
Kdo jí dá
ten pocit bezpečí,
ten pocit,
když někdo hodně má tě rád...?
Já radši ne,
já nemluvím,
dala bych všechno co touží mít,
jenže jsem jedna
a ona chce víc... 
Mám dát ruce pryč,
jako všichni,
a dělat, že ty oči nevidím?
Jak bych mohla?
Přehlížet...
Nemůžu a nesmím,
tak zůstávám s ní... 
Ty moje smutná,
tak už věř,
už nikdy sama nebudeš,
vždyť jsem tu
abych i tobě, jako jiným,
mohla naslouchat,
utírat slzy z tváří
a říct,
"Jsem s tebou 
a mám tě ráda..."
Jak jednoduchá věta,
a přece tolik dá
jen kdybys chtěla...
Jenže ty neposloucháš
a nechceš mě slyšet,
tak šeptám pro sebe,
že ti ten pocit chci dát... 
Proč musím šeptat,
když chci řvát?
Proč snít,
když tolik umím dát?
Co chceš kamarádko,
co dělat mám???