Jeden den

Nazdar kamaráde,
ty vole,
jak je,
haleká bývalý spolužák
už ob dva bloky.
Toho vola si mohl odpustit,
ale on byl vždycky vůl.
Vyloudím úsměv z Ameriky.
„Jo fajn, díky a ty?“
Plkáme ptákoviny,
protože moc neposlouchám
směji se i tomu,
že pohřbil ženu.
„ … no nic ,
příště si řekneme víc.“
Léto v květnu
mi prodlužuje cestu
na zahradu.
Jdu se kochat
a nic nedělat.
Zkontroluji jestli je vypleto,
co kvete a roste nového
a zda mi žena dala
do lednice chladit Pardála.
„Hele, je tu i sváča!“
Hodná holka.
Natáhnu se do trávy,
letící mraky,
slunce a sny
jsou zas
nadosah …

…NIC
O trochu blíž,
přikovány
stříbrnými nýtky,
zdají se být
hvězdy na nebi.
Řekněte,
vy tiché společnice
našimi životy,
máte sny?
Která z vás,
ví co je čas.
Milujete,
jako my lidé,
nešťastně, vášnivě, bláznivě.
Umíráte,
jako my lidé,
v bolestech ve slumech velkoměst,
ve válce, tiše.
Máte tu moc
rozehřát srdce
jediným úsměvem.
Řekněte,
vy krásně chladné květy z ráje,
jste víc
než my, křehké NIC…

… leknutím se probouzím,
fuj posral mě pták,
podle velikosti cákance
orel asi.
Opláchnu se
a vypadám jako bych usilovně pracoval,
nechám to tak.
Za chvilku přijde
má láska z práce
a bude si myslet,
jak se ten její chlap angažuje.
Mám jí rád.
Stejně,
je to div ,
že mne ještě nekopla do pr....
Zaháním ošklivou myšlenku
jinou příjemnější ,
za půl hoďky u Bucků otvírají,
mají novou servírku.
Prý má velký … ale to až jindy.