začínám tušit...

Začínám tušit, že můj život
nebude letem na křídlech vážky,
příliš se oddávám citům,
po kterých následují nekonečné nářky.

Rozdávám kousky sebe, ač vím,
že se to nedělá.
Srdce mám široké, hlavu tvrdou,
stále jsem sama – zbabělá.

Po každém výbuchu smíchu
přichází smutek a beznaděj.
Prázdnotu se snažím zaplnit –
zbytečných známých habaděj.

Lžu sobě ve všem, co
dennodenně dělám.
Lžu sobě, lžu i vám –
na rozloučenou ruku vám podám.