Dotace

Konečně,
přišla odpověď z Bruselu,
svolávám poradu,
jak jinak u Bucků.
Připravuji misi
a žádal jsem o dotaci
na záchranu světa.
Zdá se mi,
že je v prdeli.
Jsou tu všichni,
já, Pepe Lopez, sklenička
a samozřejmě servírka Lištička.
Jo ta, co má velký prsy,
které ji závidí všechny holky
ze vsi.
Obálka je tlustá,
jako zjednodušené daňové přiznání,
133 stran vysvětlování.
Francouzky.
Kruci,
to znám pouze milování.
„Tak Lištičko kolik nám tedy dají.“
Zatím, co překládá,
nalévám si sám, aby se neunavila.
„Nic nedají,
prý to taky zjistili…."
…jako by nebylo nic,
ticho,
večerní vánek
přinášející ochlazení
po horkém dni
zemřel,
kdesi v korunách.
Měsíc ze srpku krvácí,
černá víc si ukousla,
je tma.
Hmatatelná,
tíživá.
Všechny hlasy
jindy tak bezstarostné,
přecházejí v šepot a strach.
Na skle
v tlumeném světle
odráží se matně
bílá váza dne,
s hrdlem úzkostně staženým.
Ta chvíle děsu přinesla
neúprosný tlukot v srdci,
hodiny odbíjí
svoji krutou dávku
minulého času
nejisté budoucnosti.
V hlavě mám noc …
… „hele co budeš dělat?“ …
„…co by Lištičko,
půjdu domu,
dám všem spáčům pusu,
nakrmím rybičky
a možná i usnu.
Zítra zajdu,
ukážeš mi, jak dlouhou mám čáru života,
pro jistotu …“