Balada o křehkosti.

Na dálnici osobnost ztrácím,
kilometru každém,
tisíckrát zvracím,
duši,
bez ní tělo uchvástaná flákota,
co za volantem světem v kvaltu,
plazí se po asfaltu,
pro prachy v prachu,
pro bohatství v otroctví spěchu,
konformní před sebou ženou,
stádo konzumních měchů,
a já,
po odstavném pruhu v protisměru,
s rozžatou lampou kráčím hledat,
ze Tvých vlasů stuhu,
až tam,
kde v žáru zčernal,
červený mercedes,
tam komerční havrani,
do rakve pietně kladou,
torzo ohořelé dívky,
tam ve střevíčku zapálil svíčku,
smutný mládenec,
náruč květů plnou,
natrhal na věnec,
a je konec,
neznámá křehkosti poetická,
anonym z davu život Tvůj si vzal,
a slzy moje agresivnější jsou,
než posypová sůl.