Obzory

Červenobílou páskou
zakrýváš mi průzor
do tvých myšlenek.

A můj propiskou
počáraný osrdečník
se chce ještě pořád bít
za spravedlivý svět.

Občas mi černý pruh látky
zacloňuje oči,
vždyť realita umí být i zlá.

A tvá měkká ruka
umí snad utlumit
srdceryvné tóny,
které se linou z osamělé harfy.

Snad i melancholický zvuk
barokních varhan
změníš ruky mávnutím
na neživotné ticho.

Já v básních bez smyslu
zdolávám vrcholy svých přání
a propasti zklamání.

A kvůli touhám,
které visí ve vzduchu,
se naučím létat...