V poušti zrozená

Bůh vítr z pouště vzal,
toho nezkrotného pouště pána.
Dýchl na něj, zhmotnil ho, duši mu dal,
ta krása žití mu byla dána.

Stála tu dívka, jako uhel měla vlasy,
v očích ji ta nezkrotnost zůstala.
Dívku, jenž Bůh stvořil před dávnými časy,
ten přízrak, dívka která lásku a pochopení hledala.

Jako by to nekonečným příběhem bylo,
legenda se znovu vrací.
Příběh ve kterém se zvláštně žilo,
ten nádech nezkrotnosti neztrácí.

Dívku podobnou té z příběhu znám,
vlasy jako uhel, v očích ta dávná bojovnost.
Legenda se opakuje, za pravdu si dám,
to odhodlání, zároveň taková hrdost!

Dívám se na ni, jak v trávě sedí,
slunce se ji opírá do tváří.
Nad čím asi přemýšlí, nikdo neví,
co je ta neviditelná síla, který z ní září?

Dívka proplouvá životem s radostí,
jemná je jako vánek, který se z pouště zatoulal.
Nedá znát na sobě strach, žádnou z mnoha starostí,
je jako anděl, který k nám z nebe promlouvá.