Odpověď....

Něco vám teď povím, jeden malý příběh o životě a lásce,
která má neustálé překážky, přes které skáče.
Jednou nastoupila jsem do vlaku, ve kterém byla tma,
viděla jsem akorát z dálky malou osůbku-no zkrátka asi člověka.
Spoutána řetězy blíží se ke mě, vidím modřiny na rukou a odřené dlaně,
jsou odřené životem jak kladl na ně tu svou tíhu a velké rámně,
když se přiblížila, slzy v očích měla, teď už jistě vím, že dívka to byla,
oči uplakané a v srdci vražená dýka, s každým krokem tiše vzlykla.
Velká bolest tížila ji, já dýku vytáhla, dívku k sobě přitáhla, slzičky otřela ji a řekla:
Pšššt to jsem já, už je dobře, už neplač, ta bolest přestala,
vytáhla jsem nůž který tak hluboko byl, jmenoval se život a příliš hloupý byl.
Minulost s tebou půjde dál, ale já s ní, tak se neboj v tom temném vlaku rozsvítit!
Neboj budu vedle tebe stát, ve vlaku s tebou ujíždět a nepřestanu tě milovat!!!