Les

Být v lese,
kde ticho se nese.
Klid a samota,
tam svět se nemotá.

Chodit po mechu,
z jehličí mít střechu.
Každý den mít krásnou kytici
a oheň do daleka zářící.

Všude dřevo vonící
a stromy stojící.
Ta krásná svoboda,
její nedostatek do duše bodá.

Každý večer u krbu sedět
a do knihy hledět.

A když sněží,
když laně po lese běží,
říkám si: to je krásá,
co dobrou náladu drásá.

Pak v teplé posteli
slyším znějící kostely,
které oznamují svadbu,
co rozboří hradbu.

Hradbu samoty,
co všen dělá drahoty.

Tiše naříkám a kleji
a umřít si přeji.
Pak usínám smutkem
a se špatným skutkem,
co v srdci mě tíží,
vždycky když se noc blíží.

Že jsem samotné nechala
moje milované,
Hned před hotovou věc postavené
a rychle pryč jsem spěchala.

Teď bych jim vzkázat chtěla,
že strašně moc ráda jsem je měla,
že je mám i teď v srdci!!