Věčné setkání

Noc černá jako temnot nitra
čas od času řízným bleskem osvícena,
co protne nebe
bezohledně.

Dívá se jak zkřehlá víla,
stojí tam, na opuštěné mýtině, zalita padajícím deštěm.
Stojí tam, nehybná, pod větrem se ani nezachvěla,
a šaty její poletují v tanci lahodném.

Krajem záhad plného lesa jezdec tiše koňmo jede,
už z dálky ho sem náhle cosi neznámého krokem vede.
A ona,ta žena přízračného,prostupující mezi silami země,
nahlíží do nekonečných světů, ač mnohdy nerada,
neboť nesčetněkrát ji důtkami surově přejede
skrytá pravda.

Kůň vraný,
zastaví na toho toulavého muže přání,
jen pár kroků dělí ho
od výjevu jejího,
ale ona je stále nehybná.
Pohled děsivý,
co v tváři jí září,
ještě mocněji se prohloubí
a oči jeho si vyhledá.
Žhnou mu jako doutnající uhlíky.
"On není člověk ledajaký,"
víla usoudí.

Neznámý ladně opustí hřbet oře svého,
neblíží se, zůstává u něj stát.
Leč ta krása nedokáže se ho bát,
oči její protnou ho,
on svým pohledem se jí do duše zaryje.
Najdou si v nich vzájemně
chřtány nekonečna, bídy a zmaru,
takové, jakým chtějí odteď čelit spolu.

Vichřice udeří mocným poryvem,
neznámá přízračná jako by procitne.
Její tělo se uvolní, protáhlým dechem se zachvěje,
dívka půvabná
poplašeně zamrká
na pozorného cizince.

Tak váhavě a nesměle k ní nakročí.
Luna zpoza mračen vyhlédne,
světelný bič svitne v dálce oblohy.
Tvář jí mléčně zhebčí,
náhle provábněna něhou
a spanilostí dětskou,
Ledabyle líc pohladí vraních vlasů bohaté kudrny,
na mžik skočí i do čela.
Ona je prostě nádherná!!!!

Zdá se náhle tak rozpustilá a bezbranná,
že cizinci rázem přísná grimasa zjemněla,
a už se na ni podivně, laskavě a zálibně usmívá.
Vědí, ač neřeknou si slova,
že našli se docela.

Natáhne toužebně ruce k němu,
dlouhé prsty nedočkavostí se malinko zatřesou.
Zavine ji ve svých šlachovitých pažích okamžitě,
a se samozřejmostí každého jiného páru,
měkkou a mazlivou,
si ji hned nato přitáhne a k tělu přitiskne.

Hledí si z očí do očí, ve výšce stejné,
prsty po bledé kůži vyhublé tváře přejedou mu jemně
a srdce se jí divoce rozběhne.
Ano, skutečně, to bytost neobyčejná ji drží,
láká ji, přitahuje a zároveň nesmírně děsí.
Skloní se k ní, rty její ty jeho přilákají,
on jí jimi polaská a pak je po líci přesune,
až spokojeně spočinou na boku šíje.

Ví co přijde,
ve snu už to prožila tolikrát,
nedočkavost s ní nemilosrdně zmítá,
na bolest se připravuje,
ta se na ni chystá,
není však nemožné ji přestát.

Špičaté hroty zubů zaryjí se jí do masa,
tvář mu zkřivila lovcova grimasa.
Jedno a druhé se spojí v jediné,
drahokam se do prstene zasadí, klíč do zámku zapadá.
Jeho touha, ten chtíč hodný bestie!
ji nejprve smete, a pak se pozvolna rozpije a uklidní
... každým polknutím.
Slast a uspokojení ji ukolébá.

Vzrušeně zasténá,
do tváře se jí zamyšleně podívá.
Najde ji v úsměvu a půvabné zasněnosti,
pohled přivřený v povznášející blaženosti.
Pln vroucného vděku a lásky zmučí ji v obětí,
už teď si je jist, že tuhle vílu dobrovolně nepustí.

Znamená pro něj zhoubu i růst,
bude jí ubližovat, drásat a rvát,
bude ji hladit a milovat,
bude v úctě nosit ten poklad.
Jejich jména: Drak a Vlčice, Noc a Úsvit,
Oměj a Sedmikráska, Stříbro a Křišťál,
budou tvorové mnoha končin a světů mezi sebou šeptat.

Ta pouta srdce jsou pevná,
řetězy vášně a daleké oddanosti snad neúprosný čas
- panující kolem a v nás -
nezpřetrhá...

"Jsi mé světlo a já tvůj stín!"