Zkáza

Po kříži horká krev teče,
socha Panny Marie slzy roní,
čas neůprosně se vleče,
smrt tě jednou dohoní.

Mnich zakrývá si kápí tvář,
nechce vidět dnešní lidi,
ze kříže line se zář,
přes zavřené víčka ji vidí.

Ví že se blíží konec,
a nelze tomu zabránit,
snad rozeznít poslední zvonec,
či ty naivky otrávit?

Země se třese v základu,
na chodníku zeje díra,
lidé se krčí ve skladu,
špatná byla jejich víra.

Přichází doba utrpení,
už není kudy ůniku,
ze smíchu se nářek mění,
a tříští se socha z nefritu.

Přímo z pekel blíží se hrůza,
staletí jen tiše bděl,
teď pomře všechna lidská lůza,
na zemi už je kopa těl.

Jeho pohled láme skály,
jeho zloba láme duše,
už slyším ten smích zdáli,
zní tak tlumeně, tak hluše.

Nejde před ním uniknout,
padám před ním na zem,
teď už si jen zvyknout,
že jsem jeho plazem.

Tiše říkám: To je konec,
zde končí vláda lidí,
už nezní poslední zvonec,
a ten nahoře to vidí.

Již nezavlajou vlajky naše,
nezazní válečné troubení,
zbytky lidí krčí se plaše,
tam někde, kdesi ve křoví.