Otazník

Společná věc
spojuje nás blázny
ve svěrací kazajce
cizích lidí
pozorujeme svět
a čekáme na otázky
co nám musí dát.

Někdy svazuje ruce
ale žádné nedává
říká se tomu
podraz největší
a člověk se cítí
najednou jako
maličká nicka.

A v té bezmoci
honí se mu hlavou
taky pár otázek
ale na tu nejčastější
„Proč?“
mu nikdo neodpoví
pan Svět mlčí
a s ním i lidé v něm.

Na co je život?
Kdy bude konec?
A kdy byl začátek?
Taky nic
hlavně že víme
ledasjaký vzorec
z nepochopitelné vědy
a chlubíme se jím.

Co je láska?
A co přátelství?
A jaká je hranice mezi tím?
Už svítá?
A co Pythagorova věta?
Á na druhou plus Bé na druhou
rovná se Cé na druhou.

Škola učí všemu
na praktický život
ale někdy zapomíná.

Svěrací kazajku
pomalu si stahuju z těla
a dávám si nůž na krk.

Jednou ty moje otázky
někdo zodpovědět musí
…nebo zrušte otazníky!