Prosím...

Básně
už tak dávno
tak zapomenuté
tají mi dnes dech.

-To že jsem psala já?

A otvírajíc zaprášené dveře svého pokoje
když vzpomínám,
jen  p
      o
      t
a

s
l                   a
z
y                  s
                    l
                    z
                    y

a trochu mrzí
i úsvit, když jej nevnímám.
Když nedívám se omráčená,
jak den nám spadá na ramena
p                  k
o                  a
                    p
                    i
                    č
                    k
                    á
                   ch
                    .

Řekni mi, prosím,
až začnu příště škrtit zbytky západu
a slunce za závojem.

Až zapomenu zase někdy příště,
že zatím ještě
někde tady
(snad aspoň trošku)
existujem.

Prosím.