Anděl, či jiný okřídlenec...

Zpočátku, za spásného anděla jsi mi byl,
rozpřáhl jsi nade mnou, svá ochranná křídla,
zval jsi mě i milovanou paní svého sídla,
však křídla andělská a jejich bělost svěží,
snad bahnem mouru, či černou tuží,
bezohledně jsi zašpinil...

Vytanuly propletence tvých minulých
i rozběhlých současných vztahů,
do chronického klamu se tvůj život vplet,
na misku vah přidaly přetěžkou váhu,
už víš, i v mé naivitě ses tak splet,
a já vím, jak nahořklou chutí láká tě hřích...

Teď už jen zbytečnou lítost cítím,
chtěl jsi létat, jako čmelák si jen tak bzučet,
bezstarostný čmelák, za květem objevovat květ,
bzučet si loukou, konejšen povětřím,
vždy nová a nová, něžná okvětí zkoušet,
o něčem jiném je však reálný svět...

Sladký nektar s květních kalíšku pít,
těch květů je přece celá louka plná,
rozmařile plýtvat tím sladkým mokem,
nám přec nehrozí sekačky struna,
sem, tam, vyrovnat se s nějakým sokem,
přelétat a prostě si jen tak žít...

Teď nevím, jak varovat tě mám,
už je mi tě jen líto,
mráz života svým sevřením,
jednou ti křídla spálí,
kde pak najdeš květy,
jež by tě ve svém okvětí hřály,
jen modlím se za tebe,
ať na konci nezůstaneš sám...