Zúčtovaní za dívku v sepraném svetru

Když už nezbývá než dým,
který škrtí hrdlo, ústa,
srdce...
Svět stává se prolhaným
a ty otočíš se prudce
a víš,
že tohle už nespravíš.
Přišlo zúčtování,
tebe se sebou,
tvých špatných počínání,
nemůžeš se vymlouvat,
lži se neberou.
Víš, není těžké být,
hlad, žízeň uhasit,
a dospat se dalšího dne.
Nechtěj mě ale pobavit.
To, že je život?
To snad ne!
Dnes spolu účtujeme,
nezapomeň.
A ode dneška,
tomu tak bude,
den co den!
A pokaždé,
budeš odsouzen.
Jdeš životem jako kámen,
nehledíš ostatních,
jenom svých ramen,
a myslíš si, že jsi Bůh.
V tramvaji seděla dívka,
ve svetru sepraném,
tišíce svoje slzy,
ale tobě byla jen vzduch.
Seděla v tramvaji naposledy,
naposledy,
bez jízdenky
a bylo jí to jedno.
Ztratila naději,
radost, lásku.
Do hořkosti sklenky,
šla poslední věc nabídnout.
A dala jí svůj život,
výměnou za krátký skok,
a jen na krátko nebyla vzduch.
Tušíš, že kdybys ji nenechal
samotnou
a daroval jí
pár mizerných lidských slov,
našla by možná více,
než jen vlhký rov?
Shledávám tě vinným,
za tvoji lhostejnost,
a krutost k jiným.
Doufej,
že ještě něco napravíš,
že poznáš,
co je lidskost,
nejen hmota, ale i duch,
a skutečnost
přestaneš probíhat,
jako cizí sen,
protože dívky,
v sepraných svetrech,
jezdí každý den...