Kluk z vlaku

Podzimní šero spadá na koleje,
venku tma a já do dálky se ubírám.
Venku sychravo, a z mraků opět leje,
a tak v černý kabát, do tepla se zachumlám.

Údery vlaku po kolejnici jsou tak tupé,
když brzdí, zvuk uši nelítostně trhá.
Lidi nastupují a jeden z nich otevírá mé kupé,
na opačnou stranu se skloněnou hlavou usedá.

Zvědavost ve mně se pomalu probouzí,
nad zdrceně vypadající osobou.
Vypadá, že snad žalem sám sebe usouží,
a pak nabídl mi svoji duši bolavou.

Položil fotku zpřetrhlou na dvě půlky,
na sedačku vedle sebe.
A pak prstem dělajíc si do dlaní důlky,
zašeptal: „ Vždyť miloval jsem jen Tebe!“

Do ticha pod údery vlaku do kolejnic,
z ničeho nic začal vyprávět.
A náhle rozpovídal se, úplně bez hranic,
jak musí čas bez ní dál protrpět.

S hlavou ve dlaních pouštěl dál slzy,
vyprávěl příběh, se chvěním v hlasu.
Snad plakat, začla bych i já brzy,
kdyby nehledal v mlčením mém spásu.

A tak jsem mlčela, skoro nedýchala,
poslouchala příběh neštěstí.
Občas i s chutí něco říct se potýkala,
však přerušení bylo by, jak podpásové pěstí.

Příběh byl dojemný, krutý a krásný
smál se, chichotal, zlobil a snil.
Však ke konci slova byly tak prázdný,
když osud ho ze sladké snu probudil.

Vlak dojel k cílové stanici,
fotku vzal a kabát si upravil.
Pak hlavu zvedl a se slzou na líci,
poprvé tvář svou mým směrem otočil.

Otevřel kupé a pro fotku se natáhl,
„Tak díky, a možná někdy zas!“
Na pozdrav rukou těžce mávl ..
„Za co děkuješ?“ … „Za co? Za ten pláč.“

To slza co na líci mé seděla ..