PODZIMNÍ VÍLA

Na kopci stála v plné své kráse,
že s podzimem přišla, možná te´d zdá se.
Vítr si s vlasy hrál a zdobil je listím,
snad slunce i pokleklo, nejsem si jist tím.

Snad ze země vyšla, snad zemí i byla,
snad s podzimem přišla, snad z podzimu žila.
Kdo by to poznal, když nevíme ani,
zda skutečně žila či byla jen zdání.

Ten podzimní přízrak, co loudil mé slzy,
přišel tak náhle, odešel brzy.
Toužil jsem po ní, po barev víle,
kam zmizel podzim v plné své síle?

Ze slz mých staly se krystaly ledu,
na rtech mi ulpěla kapička jedu.
Až jednou zas přijde, život mi vrátí,
kéž podzimní víla osud můj zvrátí.

***

Já stála jsem tam, mezi nebem a zemí,
jak krásně mi bylo, to nikdo z vás neví.
V tom barevném kouzlu, v ten podzimní den,
splnil se nachvíli můj veliký sen.

jednou jsem nebyla šedivou dívkou,
tam nakopci jsem stala se podzimní vílou.
jak dlouho tam stála jsem tušení nemám,
za to, že žila jsem, ruku do ohně nedám.

Snad uplynuly roky, snad jediný den,
když první mráz zahnal můj podzimní sen.
A v dálce přede mnou kdosi tam stál,
nehnul se ani, snad se mě bál.

Ne, nešlo odolat, já přišla jsem blíž,
co tehdy sis myslel, to jen ty sám víš.
Měls v očích strach a na rtech slzy,
ten lezyvý chlad mi přišel tak drzý.

Když jsi mě uviděl před sebou stát,
sebral jsi odvahu se mi do očí podívat.
A máš důvod věřit podzimním vílám,
jed ze Tvých rtů teď pomalu slíbám.

Mnoho byl sen, ale jedno je skutečné,
že Tvoje obětí pro mě je bezpečné.
Mráz ať si klidně kolem nás řádí,
pro nás je jisté, že podzim se vrátí.