Ďábel na flétnu hrál ...

Léto je zapomenuto
podzim odchází zahalen
v hnědozeleném kabátu
smíšených lesů
a jeho ranní kroky
utápí se v zimní náruči
ledové země.
U Bucků je zvláštní ticho,
sklenice piva
dvou zapomenutých lufťáků
o sebe tupě klepnou.
Nic.
Žádná radost.
Jen splín.
Den za okny
odešel dřív
než si toho někdo stačil všimnout.
Servírka Lištička
potichu přisedla
a podala mi panáka.
Tmavě zlatá hladina
posmutněla
s Lištičky úsměvem La Giocondy,
bílá váza na stole
ztratila stín
a dobrovolný požárník Dobrovolný
přestal náhle chrápat
jakoby se ve spánku něčeho zalekl.
Podívám se
Lištičce
do kočičích očí,
lesknou se
přicházející slzou.
Pohled do výstřihu
černého trička
který vždy
tak smyslně
utiskoval malou bílou lebku
mne vůbec netěší.
Utřu kanoucí perlu
palcem ruky
a než stačím cokoli říci
Lištička pohodí hlavou
k rádiu na polici.
„…pusť ho…“
Bez řečí se zvednu
a pouštím strakatou bednu.
„…slyšíš ? …přelaď !
…slyšíš ? …přelaď ! …“
Stále dokola
přelaďuji frekvence
a poslouchám.
„Můžeš mi Zrzečko říci
co vlastně dělám?“
„…sakra jsi hluchý,
to neslyšíš jaký se všude
hrají sračky.
Bože,zasraná komerce
a pořádná hudba stále nikde.
Copak jsou lidé
hloupé ovce ...“
„Víš,
Lištičko
s tím asi nic nezmůžeme
ale mám nápad,
do každého rádia napíšeme
blábolík o muzice.“
„ …nějaký máš ? …“
„Možná,snad,poslouchej.“
…Ďábel sám
své intro na flétnu
tiše hrál,
okovanou botou
heavy metalu
do taktu
sněhobílá křídla andělů
roztancoval.
Na flétnu hrál
a jen se té lidské vášni
popsané snad v každé básni
šťastně smál.
V sedmi zahradách ráje
zní
ze všech kůrů
hlas šesti strun.
„Ó Bože,máš smůlu.“
Eden
propadl železnému kladivu
dvou kopáků
metalu…“
„…myslíš,že to pomůže? …“
„Určitě ne
ale budou vědět co si myslíme.“