Paní zla

Kráčil jsem nocí,
cestou mi neznámou.
Za tou hvězdou
krásnou a vzdálenou.

Potkal jsem ženu,
u jezera seděla,
a přes slzy v očích,
zdání o mě neměla.

Sedl jsem si blíž.
Mumlala si pro sebe,
a já ty slova poslouchal.
Slova tichá. Slova pro nebe.

„Bůh stvořil žal, tak i bolest
a já jenom ubohej chtíč,
přála bych si cestu nalézt,
a dál po ní rychle pryč“

Na té ženě něco bylo,
čarodějka, boží milenka.
Zvláštní krása z ní zářila,
avšak pohledem by zabila.

Ta paní Zla vstala,
záda krásná napřímila,
a do nicoty se vypařila.
zůstala po ní černá květina.

Květina utrpení.