Já a básník...nebo vlastně jenom já?

Šel básník chudě do světa
šel krajem bez denního světla
jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou
kde se raní mlha mísí s oblohou

koupil si lístek, ač neví kam
doufá, že bude múzou vyhledán
a naplněn tou novou myšlenkou
vydá se na dráhu velikou

skončil tam a neví jak
ostrov veliký jak bouřkový mrak
opuštěn jak pes toulavý
ví, že je navždy ztracený

má jedinou naději
ukrytou v kapse kabátu
tajně ukrytý, jeden jediný
kus papíru, který s sebou má

je popsán písmem drobným
k obloze pak stoupá dým
oheň byl jím rozdělán
a básník je na ostrově zase sám

bez papírů, bez pera
jeho duše sama umírá
jeho tělo vzápětí
také se v prach obrátí

Svou jízdenku na smrt má
čeká, až ji Smrti odevzdá
procvakne ji kleštěmi
a to já stojím a čekám co řekne mi

Temným hlasem ticho protne
místo vedle ní je prý pro mne
chodit světem širým musím s ní
krajem, o kterém se mi jen sní

lepenkovou krabici v podpaží
jedeme do druhého podlaží
i když je plná po okraj
musím s ní ujít ještě světa kraj

toulám se se Smrtí sem a tam
krajem kde zní mi v uších žal
kde vidět jsou tváře hrozně trpící
jen pouhým bardem s krabicí

vždyť ten básník to jsem já
a Smrt je má múza nezdárná
který hlavou jen tak se mihne
a má fantazie si jí všimne

jednu velkou blbost vyplodí
čekaje že za to potlesk uslyší
a múza tiše kolem hlavy mé
šeptá další nápad a já křičím né

přestaň mi ty divná múzo
ty bestie a krutá lůzo
šeptat další nesmysly
a na nic víc už nemysli

jak minulost je odchod její
moje duše, jak báseň začít neví
a já v přítmí večer v lednu
šeptám jen tu báseň jednu

od Jaroslava Seiferta
jak šel básník chudě do světa