K cíli...

Dezorientace přišla
jako vždy v tu nejnevhodnější chvíli
ani jsme nestihli vzlétnout
a teď se sama belhám k cíli

Po cestě rostou bodláky
trhám je a občas říkám jim pohádky
okolo projíždějí vzpomínkami narvaný vlaky
přesto jdu pořád dál,
sama se svými bodláky
a neotáčím se

Bodláky krásnější než růže,
mnohem lépe...
pronikají do lidské kůže
. na nohy mi kape krev

Nechávám za sebou její kapičky
a přitom je zase sbírám víčky
prsty obkreslují ve vzduchu linie
zůstávají tam, jen déšť je smyje
svými slzami
štěstí

Teď s bolestí hlavy,
můžeš si už připadat jako pravá ženská,
ještě být trochu víc zahořklá
stará panna, jejíž přitažlivost je jedině zemská
...sama ve svém těle
pláče, křičí, kleje...

Ústa její
líbají se jen s cigaretovým kouřem
a starými černobílými fotkami,
těch, kteří už nejsou mezi námi.

Zmizí ta stará paní,
sedající na lavičce,
kterou už stejně lidé rozbili
ta paní v červené čepičce
s límečkem
teď krk její je obejmut ve smyčce...

A housle hrají
smutně, dotýkajíc se duší
vyvolávají vzpomínky
...a k cíli běžím pořád sama
bez jakékoliv známky
života...