Osudná hádka

Včerejší den, klidná noc
bylo toho trochu moc.
Ty jsi pudu zamk na zámek,
klíč snad hodil ze vrátek.

V obýváku sedíš tiše,
vnímám jen to naše klišé.
Nedíváš se na mě moc,
v duchu volám o pomoc.

Lituji té hádky naší,
vím, že promiň říct nestačí.
Přemýšlím, co dělat mám,
v myšlenkách se tebe ptám.

Najendou se zvedáš z gauče,
poudávám se tajné touze.
Ty však míjíš náruč mojí,
utíkáš dál, do podkroví.

slyším jak si baláš věci,
pak jen z bytu vycházíš.
Chtěla bych vzít zpátky časy,
omluvit se, rozumíš?

Přešel jsi mě jako vzduch
s kufrem odešel jsi pryč.
Mně zbyla jen společnost much,slzy.
Další život už je kýč.

Koukám po bytě,
co do ruky vzít se může.
Zrak můj spočinul
na čepeli nože.

Sbohem lásko jediná,
bez tebe už nechci být.
Zbývá mi jen špatný způsob,
život svůj si v mžiku vzít!