Hřebec

Životem mým prolétl jako blesk, 
jak po zelených lukách běhával, 
aby v něm lásku zanechal, 
vidím ho jako dnes. 
A přeji si vidět dál, 
černou hřívu kolem krásné hlavy vlát, 
v očích vítězství zřeno tisíckrát, 
jak po závodech pobíhal. 
Vítězil a slávu mohl užívat, 
rok s rokem však se schází, 
i hřebce poznamenalo už stáří, 
teď už smí jenom vzpomínat. 
A přesto tolik dal mi obdivovat, 
ač znám jen toho starého už koně, 
on nejkrásnější je teď pro mě, 
v laskavých očích svět lze poznávat. 
Vzpomínám, jak po pastvině šel, 
kopyta stopy v trávě zanechala, 
já ušlechtilejšího nepoznala, 
ač starý, mladou krásou na slunci se skvěl. 
Radost byla na něj pohledět, 
duší ještě krásnější než vzhledem byl, 
a dojmem neohroženosti působil, 
že srdce jeho znamená celý svět. 

Haló, to jsem já, půlnočně černou barvu mám, 
na kobylky rád si zařehtám, 
ač nemám ohnivost a sílu mládí, 
moudrost už znám a slunce se mnou kamarádí, 
po pastvinách zelených já běhám rád, 
když mohu si vesele k světu ržát, 
jsi živý tvor? 
pak musíš milovat!!! 
Já klisny miloval a stáda svoje též, 
bylo jich moc, víš, láska není lež, 
já kamarády chránil bych, dokud sil ještě mám, 
pak synům a dcerám svým já stáda přenechám. 
Věz, moje slova nic nového nenesou, 
však významem svým pokladu rovny jsou. 

Kéž bys tak pobíhal na očích lidem těm, 
pro které lhostejnost získává vyšší příčky, 
věřím, že skákal bys a dělal různé hříčky,
abys slova svá vryl v chladná srdce všem. 
Jen malou chvíli směla jsem tě znát, 
a přec nezapomenu na tvé krásné rysy, 
tvá slova němá vzpomenu jak kdysi, 
a poděkuji za ně nastokrát.