Vnitřní svár

Jděte k čertu líné břehy!
Srdce staví vzpouru
Neví kudy kam
Co cítí, říct nemůže,
co ji trápí, říci nedokáže
Papírem svou tíseň hájí,
v myšlenkách silná slova hrají,
klid přijde teprve ve spánku...
Sliby řečeny a nesplněny
Prosby vyslyšeny, nepochopeny
a pak kdo s kým si hraje...?
Neví sama,
tolik zloby pero nyní popohání,
uvnitř se však něco stále brání
Třesot rukou, zoufalství neovládá city
Chvíli nenávist, hned obhajoba prosté lidské chyby...
Neumí to, nezvládá držet jeden postoj,
když společnost ji dennodenně staví nejeden rozkol
Rozchází se, odvrací se, lituje a navrací se,
přitom dokola stále stejné chyby dělá,
cítí se tak osamělá...
Pouze řádky obětavého dřeva dokonale pohltí
tu zášť a nemíru, snůšku volnomyslnosti
Kdo ví, možná po probuzení bude se cítit lépe
Do očí ale nepohlédne, nemá sílu,
nemá odvahu, a ledem prostoupena
kdysi láskyplná náruč zamrazena bdí...
Krokem k zemi, úsměv nucený, pohled zvrácený
titulem dnešního dne budou
Ani o pár kilometrů dále o úsměv nezavadí
Ona ví a lituje pořád, stále,
že neumí se změnit, přinutit masku s vlídným slovem nasadit si
Lituje, že v nevědomost tvrdohlavostí blízké své uvádí
Trpí uvnitř sebe sama, trpí i ostatní
Přesto ví, že se nezmění...
Nejvěrnější zpovědnicí jí stoh hladkosti nadále zůstává,
mohla by mluvit, lepší však ústa zavřená
Nekonfliktní situace,
zuřivost uvnitř, příkrá protikladů tahanice
Nepoleví, půjde spát a nechá
čerň se solí volně krystalizovat
Sny zmatené jistě přijdou, však
ráno moudřejší večera...?
Ano, ale jen pro správným směrem myslitelné...
Noc utěšitelkou i hubitelkou
nás, nemilosrdně svých
Bez překážky
zádumčivým nápadům pečeť trýznivou razí
Alespoň tímto způsobem se vám mí drazí
na nebevzdání hluboce omlouvám,
za své mylné a neústupné chování,
a nevědomým pohádkám
se nyní směle odevzdávám...