Hříšná žena

V prachu u cesty
lidská slza žila,
černá mlha ji kryla
a pach nesl se městy.

Motýl unesl a pošlapal,
látku něžnou rozdrápal.

Bledé oko báně
svědkem bylo
a hrozný čin krylo,
laskajíc bílé skráně.

Jen co můra
peří z viny ušila,
ozářily ji věčné
křivdy, pravdy
Nepřežila!

Zabilo ji teplo citů.
Pohřbilo světlo mýtů.
U hrobu však chybělo
několik vzácných hostí;
počínaje smutkem, konče zlostí.

Zahrabána do chudých omluv,
zalévaná cizí radostí.
Jako součást věčných polností
a lehkých, mučených smluv
vyrostla do pomluv.
Nevěřila!
Nemyslela!
Zůstala z ní
malá,
pošlapaná
a hříšná žena.