Nemá název (zatím)

Sedím sama v rohu temné místnosti,
Mé oči jsou plné lítosti.
Sedím ani se nehýbám,
Před špatnými myšlenkami uhýbám.
Přemýšlím proč se ti ta věc stala,
Nejhorší věc – smrt si tě vzala.
Sedím a lehce se pohybuji do rytmu ticha,
Za oknem zahlédnu bíle světlo, které bliká.
Zvednu se z toho temného rohu,
Pomalu k oknu dojdu,
Otevřu ho a najednou mám pocit že všechno mohu.
Octnu se na kraji parapetu,
Udělám poslední krok a padám
Do nekonečného prázdna, do temného světu.
Konečně jsem opět sním,
Zdá se mi to? Sním nebo bdím?
Skončila jsem v jeho náručí,
Nikdy se z tohohle snu neproberu,
Nikdy, už nikdy to vám zaručím.