Mihotavé minuty,
v lesku všedních dní,
laskavá slova,
ve chvílích prázdnoty,
ráno pak tesklivě
zuby své vycení,
v každičkém pohybu mém jsi ty,
z mokvavých provázků,
co z nebe mi smutně kanou,
vážu si svoje rány,
však ze vteřin skládám
mozaiku obrázků,
jež hlavou mou stále vanou
a proto nikdy nebudem sami...
...a na duši
zbudou nám jen šrámy
jež se nezhojí
i když samo nebe
uprosíš...
otevřená rána
zasypaná solí vzpomínek
jejichž krása
tolik bolí...
jak zvláštní žijem svět