Kdyby jednou mé srdce mohlo mluvit...

Tak jsem si povzdechla znova...

Kdyby jednou mé srdce mohlo mluvit...
vyjádřilo by to,co já říct neumím,
vyjádřilo by to,na co myslím,o čem sním,
vyjádřilo by to,co radši nechci ani zkusit.

Vyjádřilo by všechno co teď cítím...
to,k čemu někdy nenacházím slova
vyjádřilo by,proč se někdy tak a pak zas jinak chovám
vyjádřilo by ten strach z dalšího bytí.

Vyjádřilo by moje skryté touhy...
někdo by asi ani nechtěl vědět
jeho srdce by nechtělo mi odpovědět
a to mé by vyjádřilo smutek pouhý.

Vyjádřilo by moji bolest...
něco to,co se ve mně pere
nechápu sama,kde se to tam bere
a já se přes to nedokážu přenést.

Vyjádřilo by i můj strach...
Strach ze života,z toho co mě svazuje
vyjádřilo by,proč můj tep tak často zrychluje
a proč jsem někdy(bezdůvodně)jako ve snách.

Vyjádřilo by všechen vztek...
Koho by ale moje zloba zajímala?
Proč jsem si nehty kdy bezmocně kousala...
No...co by kdo na to asi řek...

Vyjádřilo by pro koho vlastně bije...
pro koho vlastně ještě dýchám
a proč vlastně ještě nepospíchám,
proč se mi občas krásně žije.

Vyjádřilo by moji lásku...
to,proč mívám zrychlenej dech
proč nemám nohy,letím na křídlech
těch několik citů v jednom svazku.

Nemluví však srdce,ani orgán jiný
a abych to,co slovy nelze vyjádřit
nemusela jsem v sobě uzavřít
zbývají mi ještě gesta a činy...

a ty mají stejně větší váhu než slova...