Pomsta

Když mi někdo kdysi lhal,
že můj život za to stál,
jen málo jsem tušila,
že bych někoho zabila.

Než jsem stačila otočit list,
mého života,
každý si byl jist,
že chci něco udělat.

Napadlo mě však jediné,
zabodnout kudlu do mého nepřítele.
Měla jsem ho pořád před očima,
tak prošel pod rukama mýma.

Když se vrátím trochu zpět,
před onu událost,
napadne mě však hned,
že jsem mu mohla dát milost.

Kdyby neudělal tu hloupost,
a cestu mi nezkřížil,
přešla bych přes most,
kde na druhé straně by žil.

Byli by jsme daleko od sebe,
neměli spolu nic společného,
ale však jsme narazili do sebe,
za dne deštivého.

Ten osudný den byl tak krásný,
plný chemie,
ale dost už vět slastných,
když už mrtvý je.

Vlastně jsem nepřemýšlela co dělám,
když za noci v jeho pokoji,
zeptal se co to za zády mám,
netušil, že to jsou jeho slova poslední.

Mohl je využít úplně jinak,
říct že mě miluje,
byl to obyčejný chcípák,
staral se jen o sebe.

Při pohledu na výraz v očích,
který mněl,
cítila jsem velký hřích,
bylo to jako sen.

Očarovalo mě to strašně,
až jsem bodla ještě jednou,
bylo to však do srdce,
neměl šanci jedinou.

Ležel tam přede mnou,
v kaluži krve,
tvář měl bledou,
oči upřené na mně.

Vypadalo to děsivě,
ale už mi nikdy neublíží,
ten kluk je mrtev,
a jeho duše do pekel se blíží.

Jeho těžké tělo,
špatně se nese,
v dáli se ke mně blíží světlo,
pohodím ho tady v lese.

Na můj vkus, byla jsem hodná
až moc dobrou smrt měl,
měla jsem být zlá,
aby dlouho trpěl.