vysvobození

První slza mi stéká po tváři,
slza stekla ve sluneční záři.
Slzy, co to vůbec je? Sůl a voda?
Kdo asi mi teď kapesník podá?

Nikdo, napověděla mi má duše,
nikoho nemám, říkám si suše.
Nikoho, všichni jsou mrtví,
oni ale byli alespoň lidští.

A co já? Já jsem jen.. Co jsem?
Nic, šeptám, když procházím lesem.
Kdy tohle všechno skončí?
až skončí mé období roční…

A kdy to bude? Kdy skončí ta bolest?
Nikdy, šeptá les smutně. Čekám lest...
Ne, přátelé mi to neudělají...
Co vlastně dělají lidé, když je nemají?

Co dělají?
Umírají?

Ne, všichni je mají, jenom já mám tu smůlu,
jenom já jsem si prožila tuhle hrůzu!
Ano, jenom já, kdo jiný zabil svou rodinu?
Kdo se svrhl na úplnou spodinu?

Jenom já... ta, která nemá… nic nemá.
Zakřičím: "Proč mě opouštíš, lásko má?!"
Ano, opustil mě... udělala jsem pak tolik hloupostí,
ty hlouposti, které mě ze života teď vyprostí.

Ano, zabila jsem... zabila jsem je a zabiju i sebe,
nikdo se nade mnou neslituje, ani samo nebe!
Tak proč teď se životem neskončit?
Prostě jen tady ze skály dolu neskočit?

Mám až moc povinností, ale až je dokončím...
Až je dokončím, přísahám, že pak skočím!
A jaké povinnosti? Zabít je...
ty, co nyní takhle zabijí mne!

A kdo že mě takhle zabíjí?
Oni, ti, co si na mě vztek vylijí.
Oni, kteří na mě myslí jen ve zlém,
já jim však ukážu... ukážu po svém!

Jdu tiše lesní krajinou,
neshledávám se vinnou.
Vždyť oni si to zaslouží,
pak jim Smrt poslouží!

Smrt… ta paní s černou duší,
Ta paní, která všechno slyší.
Slyší i prosby, ale nebere je,
Pak si ale na někom Smrt vylije.

Na mně to ale nebude, ušklíbla jsem se,
vím ale, že Smrt se ke mně pomalu nese.
Dřív ale přijde pro ty, kteří tak ubližují
a přitom někdy ostatní tak sbližují...

Posílají je nahoru, do nebes i do pekla,
tam by mne Smrt nejraději odvlekla!
Prokoukla jsem jí a ona mne,
Smrt dělá si, co si jen umane.

Musím… špitnu si pro sebe i pro ně,
oni pak jak rozkaz vyšlou paprsek po mně.
Já však stačím jen taktak uhnout
a s jejich paprskem se nestřetnout.

Vyšlu po nich ten svůj oblíbený,
ten, co je tak krásný... ten zelený.
Ty zelené kletby na těla dopadají,
a všichni k zemi mrtví padají.

Konečně jsem tady sama, osvobozena,
teď však přijde ta největší perla.
Na oblohu Znamení Zla vyšlu,
a tak hloupé čaroděje pryč pošlu.

Přijde jen jeden... ten nejobávanější,
pro mne je teď ten nejmilejší.
Ušklíbnu se na svého soka,
proč sem šel, je jak tyhle paka.

Zašklebím se na nejbližší mrtvolu,
Pán Zla sleduje mne potajmu.
Pche! Co si o sobě myslíš?
Že jak tihle neskončíš?

Tak to není pravda, pane,
a už se k němu zelený paprsek žene.
V hlavě honí se mi otázka... Kdo vyhraje?
Je mi to jedno, nezáleží na tom, kdo prohraje.

On si to zaslouží, já mu to přeju,
když tedy ano, pak mu to dopřeju!
Zelený paprsek se k němu blíží,
on teď ke mne vyděšeně shlíží.

"To máš za tu bolest, nezasloužíš si tady být,
já rodinu bych si přála mít!"
křiknu a jako na povel můj pán k zemi letí,
připadá mi tam dole jako pytel smetí.

Z jeho těla duch vychází
a mne nad svým tělem nachází.
"Ty mrcho!"zasyčí na mě,
"to já měl žít, ty ne!"

Já se jenom zašklebím
a pak konečně promluvím.
"Ne, já rodinu jsem si přála mít,
chtěla jsem jí na tomhle světě mít!

Ty jsi to ale zkazil, svou smrt si zasloužíš,
Ano, jen ty si jí tak vysloužíš.
Sám jsi to viděl, byla to hračka,
ale tenhle život je pěkná sračka!"