Šaty, jež tkaly hvězdy

Držím tvou dlaň,
stále smím, sílu mám,
až se ráno probudím,
zlehounka zamávám
a zmizím ti v dáli.

Možná mou tvář,
skrápí tvé slzy,
až najdeš mě mezi poduškami,
barvy duhy,
dočítat svůj snář.

Snad naposledy,
zulíbáš rty mé,
stále horké z rozjímání,
ztrápené horečkami,
mé duše spoutané.

A až růži položíš,
na mou hruď,
na šaty, jež tkaly hvězdy,
zůstanu už napořád,
zasypána květinami.

Však neplakej,
nezkrápěj slzou zem,
věz, byla jsem tvůj sen
přesladký sten,
jenž s ránem mizí...