Jeho příběh, který se dotýkal všech

Nesnáším noc,
Tu její zasranou moc,
Kterou vlévá při úplňku do tebe.

Věřím, a přitom jsem dávno ztratil víru ve věření,
Že za oponou šaty, maska,
Tvou tvář nepozmění.

Žiju jen v domnění,
Že zrovna můj život se pozmění,
Že bez strachu budu moct volně dýchat.

Proč jen Bůh, proč jen on,
Vzal mi moji duši?

Proč zrovna on měl tu moc,
Vzít mi smích.

AMESTA VICH

Já modlím se,
Modlím se bez víry k tobě.

Nedovol abych byl znovu ta bestie,
Co bez smutku, bez žalu,
Někoho zabije!

Nedovol abych byl zrovna já vrah,
AMESTA VICH
Já mám hrozný strach….

Zakopávám o kořeny.
Nikdy to nebude jiný….
Pořád stejný večery
A hlasy těch co křičeli
a tedˇ jsou navždy tiše…

V mém břiše-tam křeče
A moje hlava třeští…

Tma, velká jak havran ve tmě
A povyk těch lidí,
Co i v tý tmě vidí,
Co vidí mi do očí.

Úplněk nade mnou,
Má duše pode mnou,
Nespíš smaží se v pekle.
Tak jsem to nechtěl!

Slzy jako hrachy,..
Kdo říká že ví, co jsou krachy,
Měl by se na mě podívat…
Ne…
Neměl bych se litovat,
Když proměna je nadosah.

Beru já provazy,
Svažte mi ruce!
Chřastím já okovy,
Nenechte mě dýchat ten zkažený vzduch!
Svírám já dýku v svý ruce chvějící,
Bodejte, lepší být duch….

Zavřel se kruh.

Na mou tvář jak lampa libá,
Padlo světlo měsíce.
Kdo chce zmírat,
at se dívá.
Kdo nechce,
At dívá se též.

Je pozdě.
Běž a uteč!

Oči jsou rudé,
Na prackách drápy.

Mám hlad.
Počkej a stůj!
Ted celý jsem tvůj
A ty si má.

Co si kdo dá?
Dnes velím tu já!

Hustá srst,
Dlouhé zuby,
Zuby vztekle štěkající,
Skřípou slastně o sebe.
Po smrti nebudu to já,
Kdo slavně přijde do nebe.

Ovce…
Ještě bečí beránek,
Když rozdrásám mu hrdlo,
Ještě pláče ovečka,
Než přestane běhat…

Nemůžu nic dělat!
Uvnitř jsem to já,
Však na povrchu bestie.
Nesnáším své tělo,
Neovládnu pud.

Dívka.
Otec volá od chalupy
: „Děvče moje pojdˇ domů,
dnes už není bezpečno.
Objeví se bestie,
Sežere tě nalačno.“

Děvče moje pojď ke mně,
Mám na tebe chuť.
Vyji vzrušením a vyji hladem.

Nečeká už na znamení,
Běží dívka ke stavení,
Jenže dosti rychlá není,
Na večeři pro vlka.

Dneska smím já všechno.

Moje tlama dotýká se,
Dotýká se její.
Ublížil jsem její kráse,
Ale tedˇ už se nebojí.

Její krev se s tou mou spojí,
Proč se mě jen každý bojí?
Otázka jak pro pitomce,
Mrtvá leží,
Otec běží,
Schovati se do chalupy.

Vzteky se mi ježí chlupy.
Nechránil si svoje dítě?
Počkej srabe,
Zabiju tě.

Kéž by tu byla ta konečná hodina,
na zemi zavražděná rodina.
Kéž byl bych znovu člověkem,
V krvi se tam válí jejich těla.
Dostala co mají,
Mají co chtěla.

A ta dívka.
Rty její chladné,
Oči prázdné bez výrazu
A byly to krásné oči.

A znovu měsíc na mou hlavu svítí,
Odráží mou vlčí tvář.

Jestli někdy o mě napíší,
Nebude to veselé.
Nejspíš krutý bestiář.

Měním se v člověka.
Zuby se zmenšují
A drápy též.
Paže se zkracují,
Mizí má srst…
Lidí co zabil jsem,
Je celá hrst.

Změnil jsem se v člověka,
V toho co pokleká,
Mezi své oběti.
Chtě nechtě musí líbati,
Jejich zubožené tváře
A pořád, pořád jen se kát.

Není pro mě odpuštění,
Každá noc mé chutě změní.
Tak to je a tak to bude,
Proč mám mořit chudé?

At si trpím sám.
Co chtěl jsem jak vlk,
To tedˇ mám.

Z obličejů bez výrazů,
Stírám rudou.
Brečím jako malé dítě
A při tom se nenávidím.
Když vraždím a řvu: Zabiju tě.

Krev se smísí s pláčem,
Co dal bych,
Abych zemřel.

Nemusel dál ničit štěstí,
Štěstí nevinných.

A tak mezi nimi,
Mrtvolami bez života,
ležím a nechci se vidět.
Stydět je málo,
Zabít se víc,
V tuhle tu chvíli však nezmůžu nic.

Pláču, chvílemi i vyji
A válím se v prachu,
Jak ten největší ubožák.

Jak nějaké malé dítě,
Bojím se vstát.
Mám hrozný strach.

Strach se nadechnout,
Ale ještě větší vydechnout.

Jsem ten co nic nezmění,
Ten,
Pro koho není vysvobození.

..!Ale at se to změní.
Můj pane, můj Bože.
Vrhni mi do tlamy,
Nějaké nože.

A pak padá sníh
A já chřadnu,
Chřadnu tiše pod závějí
A přeji si,
At mé tělo zachumelí,
At mé tělo zmrzne,
At mé tělo není,
At upadnu v zapomnění,
Jako člověk,
Taktéž vlkodlak………