MOŘE V ZIMĚ

"…to s černou duší co k němu patří láhev koňaku
Života co rozplyne se v okamžiku
jako pára z dechu pootevřených úst
na zimních plážích u opuštěných majáků."
Lukáš Rymeš
. . .
Chtěla bych
alespoň na chvíli…
Celou letní dovolenou bych dala za ten okamžik
ocitnout se tam –
. . .
V létě jsme byly v Chorvatsku
Domorodec Alan nám mezi spoustou různě důležitých a zajímavých
informací
Vyprávěl o
povljanských plážích v zimě –
. . .
Kdy uměle vytvořená ´Bibione´
s nedostavěným chodníkem
a stánky s předraženou zmrzlinou
zmizí
Všechno zmizí
i hlučné restaurace s tuzemsky autentickou hudbou
/jak z kontextu vytržené/ kolotoče zářící do tmy
trampolíny věčně plné
dětmi
kolem desáté večer –
. . .
Zůstane jen
podstata.
Jádro ryzí krásy
Moře v zimě –
. . .
Jak nám vyprávěl ten Chorvat s českými kořeny…
Přijde na ´hlavní pláž´
Nikde nikdo
Jen klid a mír
Šum moře
bez rušivých elementů
bez zmrzlinářů a konzumentů zmrzliny
bez fotografů kýčovitého západu slunce
Jen po těch místních dětech
prodávajících vlastními ručkami vyrobené korálkové náramky
a krajky
se nám možná trochu posteskne…
Ta najednou neatraktivní pláž
(co asi dnes dělají všichni ti bussinessmani co si tu budou v létě lebedit?)
prázdná a opuštěná
/Nevím, zda tam slovy domalovat sníh…či jen náznak.
Tento detail mé představě asi trochu unikl…/

Má slova mají zebat
a rozechvívat dálkou
tolik přirozenou…
vůně mořské soli /pro básníka/ jako chuť mateřského mléka –

Šero
klidný studený vítr
a nikde ani noha
(ani náznak opálení či slunce)
Sedí na prázdné pláži a sní
nebo medituje
každopádně kouří
muž středních let
čtyřiadvacetiletá žena
Pohled upřen do dálek
v jedinečnosti své samoty tak šťastni
Mít celé moře jen pro sebe…
aspoň na malý okamžik –

. . .
postskriptum:
Tuto báseň píšu v centru Brna
naléhavý křik vrtačky a
nervózní žena balící si věci kol
textový soubor jsem si zmenšila na minimum
abych dobře viděla
na širé moře
na ploše –