deník panny mořské

Moře je krásné,nespoutané,tak svobodné,
lodě moře brázdí,je tak divoké,nespoutané.

Mořská panna tam na útesu sedí.
Na vlny prsty hraje a na všechny barevné rybky hledí,
nemá nohy,jen blány,
jen miluje toho,co s prutem na břehu sedí,
není jeho,je jen oběť.
Prosí boha:"Dej mi nohy,ať ten,co mě loví,mě miluje. Chci mít lidské vlohy."

Oběť lásky lidské mě zastihla,
mě,jen mě,oběť rybářovu postihla,
nechci být už rybou.
Chci za ním příjít bosa a říct,chci být jen s tebou,
moje nohy písek brázdící.
Za jeho záda jdu,já panna mořská,
jdu tiše,jen já,potajmo se za ním kradoucí.

Oči mu zakrýt a říci,
jsem to já ,co jsi mě lovil,
jednou mě spatřil a pořád o mě mluvil.
Moje píseň moře tě uhranula,
ber mě jako ženu,co miluje,
ne jen jako rybu,co tě svojí pisni očaruje.
jen to moře nespotané ví co dělá.
povídá ne,zpět mě volá.

Nejsi žena,jsi jen panna moře,
jen tobě vlny moře bičují tváře,
nemysli na něj,láska jeho není stalá,
buď vodou, buď mořem,jen by si se o něj bála.