Toulavá múza

Je pátek večer a múza někde toulá se,
někdo jí cestou ubral trochu na kráse
a teď se bojí, že když mě políbí,
budu psát verše co nikomu se nelíbí.

Neboj se múzo, stejně je to marné,
tvé polibky dřív byly blahodárné,
však poslední dobou to tak není,
je to tím, že si jich málo cení?

Ten koho líbala jsi stále znova,
a který našel přenádherná slova
a jedno s druhým skládal dohromady,
to jsem byl já a teď si nevím rady.

Tak abych to vzal pěkně popořádku,
proč nemohu dnes napsat ani řádku.
Kdysi jsem co mladý poeta,
vyrazil s vervou básnit do světa

a múza často líbala mé tváře,
já pak máčel brk do kalamáře
a ten v té nejlepší víře,
slovami lásky klouzal po papíře.

Se slzami v očích, v potu tváře
psal jsem ta slova pro čtenáře,
vždyť tím že jsem psal svoji poezii,
tím věděl jsem, že dýchám - žiji.

Však najednou mě obstoupila hrůza,
někam se poděla má krásná múza
a já stál nahý uprostřed světa
a nenapadla mě jediná věta.

Tak končí ten, co bral tvou drogu.
Uprostřed města, lidí, smogu,
mi ještě v uších slova múzy zněla,
však ústa má, jakoby oněměla.

Světem jsem bloumal sám a nahý,
zlomené srdce vprostřed dlahy,
však léčilo se jenom těžce,
básně už více říkat nechce.

Jak srdce přimět ke spolupráci?
To dá mi věru velkou práci
a múza líbá někde jiné,
mě vždy jistojistě mine.

Proč jenom múzo abstinuji?
Nejím a nespím, nemiluji?
Je to tvou pouhou podstatou,
nechat mi stopu zavátou?

Zavátou v létě prachem polních cest
a v zimě sněhem co se musel snést,
abych nikde nenašel tvé stopy.
Tak jako když se člověk topí

a třeba se i stébla chytá,
tak podoba tvá je v mém srdci vryta.
Čekám až jednou uvidím tvou stopu
zatím si hrob svůj mělký kopu.

Když se tvá stopa neobjeví včas,
tak skončí špatně ten tvůj špás.
Tak prosím přijď a polib mne už,
nebo můj život něčím ihned přeruš!

Jsem však mladý a chci žít tady,
tak už mi neschovávej svoje vnady
a nech mě k nim se něžně přivinouti,
pošlu ti za to srdce z pouti.

A má slova budou opět básní,
možná, když se někdo zasní,
tak číst bude mojí poezii
a já vědět budu - žiji!

Však zatím mrtev světem kráčím,
po cestě suché za bodláčím,
však cesta bude zase zelená,
až pod tvým polibkem mi klesnou kolena.

Tak už se nestyď, prosím, čekám,
neber to že tu jen tak hekám
a naříkám na strasti žití,
chtěl bych tě už vidět jíti.

Jíti mě pěkně v ústrety
a políbiti mě - na rety,
však proč tu stále stojím sám?
Tvých polibků se nedočkám ...