...::: Konec :::...

Pod hromy se země chvěje
Svět ke konci smutně spěje.
Temná obloha blesky protnutá,
zoufalá prosba spěšně vyřknutá.

Tiché zoufalství,
co přeřve horu bolesti.
Kapka strachu
co topí se v prachu,
výheň plná strachu,
vzduch plný dávících pachů.

Ohnivý déšť na zem dopadá,
první co se rozplývá - odvaha.
Hromy a blesky bičují Zem,
falešní bohové ve strachu z osudu,
podají omluvu, omluvu všem,
doufají, že smýjí tím ostudu,
ostudu, ze strachu a zklamání,
omluví se za bolest, za lhaní,
v pokoře odejdou pryč.

Kapička zoufalství,
v moři bolesti bolesti,
Smítko strachu
v hromadě prachu,
vzduch plný neštěstí,
Údolí smrti nic dobré nevěstí.

Na moři na poušti,
naděj svět opouští
a konec je stále blíž.
Pojď sem a sudbu slyš!
Tohle je konec lidského rodu,
příčinou jeho pádu,
je touha rovnat se mě - Bohu.
Potrestám tu snahu.

Pevninu moře zalijí,
příboje všechny zabijí
a zničí mé omyly.
Až vše skončí,
bude svět součástí
jedné velké mohyly.