Slzavé údolí

Jeden večer, dobrá nálada, i smích,
ten se po chvilce rozpustil jako sníh,
a ze sněhu stane se voda,
která do mé duše bodá,
smích změnil se v slzavé údolí,
proč tak najednou už nikdo nepoví,
venku sedět, bezmocná,
když už i teplota poklesla,
slzy stékaly jako hrachy,
slunce už dávno schovaly mraky,
proč zase to bylo kvůli Tobě,
i mrtví se už ze mě obracejí v hrobě,
jak ty říkáš, zase si za to můžu sama,
se svou citlivostí vždycky si se prala,
slzavé údolí s kupou bolesti,
jo, už je zase ten čas nehezký,
zase se mi svět stal černý,
kde ani sny už nejsou ani věrný,
zase jsem tam, odkud se už sama dostat nemůžu,
protože velkou bolestí už nic nezmůžu,
teď už jsou slova pro tebe i tak nějak navíc,
vždyť je to podle Tebe přece mnoho povyku pro nic.
"Jen si breč a nech mě žít v klidu,
najdi si už vlastní svoji sílu,"
Tak tyto věty dají se vyčíst z tvých úst,
už mám chuť i držet půst,
svět je peklo, jindy zase ráj,
na silného stále si hraj,
jen by mě zajímalo, kam sakra jsi dal city,
kdo jsi, kdo jsi ted Ty?

Odpověď hledám už nějakou dobu,
jenže bych potřebovala nějaké klíče k tomu,
hledám pořád i stále,
jenže nepostupuju dále,
nejspíš nejsem vítěz, ale poražený,
mozek se cítí nejspíš uražený,
u tebe už hledat nemá cenu,
vždyť proč, k čemu?
Můžu si brečet, můžu se smát,
ale nemůžu si přece už nic nahlávat,

pro tebe už nejsem ani vzduch,
ten totiž potřebuješ,
mě ne...