+++++S Naďou+++++

Seděl jsem s Naďou v parku
a Naďa byla v depresích.
Jako by koukala po stromech
a hledala, kde se oběsí…

„Všechno je na hovno, Ondro,“
svěřovala se mi.
Já, abych nemlčel jak ty stromy,
zkusil jsem ji hladit frázemi:

„Nene, všechno je krásný!“
A vedle v dešti zlatém
stavěli ptáčci hnízdo,
jež budiž jejich státem.

„Jenom víc musíš vnímat!“
A poblíž jabloň stará
v svých kvetech nesla příslib
budícího se jara.

Seděl jsem s Naďou v parku
a marné moje řeči.
Jako by její smutek
byl ještě větší!

Už radši mlčel jsem jak pěna
a čas táh‘ žití kárku
a Naďa zamračená
seděla se mnou v parku.

A přesto, když se loučila,
zahlíd‘ jsem v tváři úsměv letmý!
Jako by její duše
letmo vykoukla ze tmy…