Ostrovan

Na ostrově
kdesi v oceánu,
sám s palmami,
když po ránu,
se osamělý probouzím
a rudé slunce
se z vody vynoří.

Břehy koncem světa
pro mě, ostrovana, jsou.
A dny tiše jeden za druhým,
kupředu stále jdou.
Na obzor hledím,
stále s nadějí
že loď se jednou oběví.

Noci plné svitu měsíce,
a hvězd co se vysmívají,
mojí věčné samotě.
Noci plné dešťů,
připomínajících slzy,
co roním... tak často,
když myslím na ní.

A tak čas plyne
na pustém ostrově
uprostřed mého srdce.
Obzor stále pustý,
bez lodí a nadějí.
Ty modré oči
mne ve snech strašejí.

Jsem ostrovan
co je a není.
Jsem ostrovan
v oceánu snění.
Jsem ostrovan,
bez nadějí.
Jsem sám a nechci být.

Vůbec nechci být...

A snad ani žít...

Ne takhle...