POTULNÉ BÁRKY

Sedla jsem do bárky
a vyplula na řeku,
trošku se pokochat
jarní přírodou.
Pluji si sama,
jdu z věků do věků,
v myšlenkách,
v dějinách,
v současné přítomnosti
pluji si po řece,
snad jenom náhodou.

Sedla jsem do bárky
a plula nazdařbůh.
Řeka se najednou
vplížila do moře.
Po vodě průzračné,
lehce, jak hejno much,
proplula kolem mě
s vlaječkou nahoře
obrovská jachta,
plná veselých lidí.
Žlutě jí svítila plachta

Sedla jsem do bárky.
A jsem tady sama.
Sem tam jen lodička,
po jednom,
po pěti,
někteří v objetí
plují si kolem mě,
slunce svítí,
voda se třpyti
a je tady nádherně.

Sedla jsem do bárky.
Jeden pohled dolů
přes průzračnou vodu,
vyjevil obrazy
padlých bárek.
Trosky lodí a lodiček,
osudy lidí a lidiček,
těch šťastných,
co tudy loni pluli,
však ti,
s provizorním kormidlem,
se v mořskou pěnu rozplynuli.

Sedla jsem do bárky
a mám v rukách kormidlo.
Nechci se rozplynout,
nechci už ztroskotat.
Musím teď prozkoumat
své nové kormidlo,
jež se mi nedávno
samotné nabídlo.