Koloseum...

Temnota noci, ve stínu chladných zdí
znavený poutník konečně šťastný spí.
Ve stínu pýchy, padlého umění,
pod hlavou písek jen a suť a kamení,
peřinou jsou mu dnes staletí minulá.
Ach, jak je temná, jak jen je ponurá
myšlenka na slávu, na skvostný majestát!
Kdys lidé smýšleli - navždy tu bude stát
honosný oblouk a vznešené sloupoví!
Kam čas odnes vize své dnes nikdo už nepoví...

Ve stínu chladných zdí cizinec spočinul
pod hlavou kamení, u ruky svojí hůl.
Došel dnes do cíle, vítá ho zkáza jen;
dávno se rozplynul nadutý, slavný sen!
Padla již opona stejně jak oblouk tvůj,
vznešené ruiny dnů! Čase, jen chvíli stůj!
Nech chvíli promluvit k nám paměť staletí
nežli nám na křídlech tvých navždy odletí!
Že jako kámen sám navěky nežije
tak srdce člověka - v jeden den dobije.