Bílá paní...

když je na procházku čas
čas toulání, chvíle temných stínů
přeslechneš věžních hodin hlas
chceš zůstat ještě aspoň na pár minut
srdce odevzdej
a mojí buď, malá bledá paní

tvá bílá paní, je jako růže ke zdi přikována
nesmíš jít za ní, je jako sen jenž nepustí tě zrána
tvá bílá paní a její něha tě poutá do svých sítí
hladí tě dlaní, nepustí co už jednou sobě chytí...

luna se směje nad krajem
ty jsi tou září celá unešená
a tvých bílých šatů lem
prosvícen stříbrem mizí do zracena
srdce odevzdej
a mojí buď, malá bledá paní

hradby jsou její oponou
za každou nocí kdy jít spát zas musí
snad až se hvězdy jednou hnou
vykročit do tmy tehdy sama zkusí
srdce odevzdej
a mojí buď, malá bledá paní

má bílá paní, jsi jako růže ke zdi přikována
hladím tě dlaní, ač vím že nepustíš mě domů zrána
má bílá paní, jak nezměrná je mojí lásky váha
chtěl bych jít za ní... však spánek oči moje zase zmáhá...