Až mi bude jasno...

Bába do lemmat!

Tak sem se hrozně snažil,
udělat si v tom jasno.
Ale jen se klepu,
co jsem viděl, co sem slyšel.
Dole v mechu.
Slyším tikat hodiny,
jak metronom z dálky,
klepe vteřiny
života kraviny.
Běží běžec, neví kam
běží sám.
Stát na hrazdě, držet se hýždí,
toho přede mnou.
Bývat v noře, v noře v hoře v kleci.
A přeci...
není se čeho bát,
kečup
na sebe
vykydat.
Snad jen malý psíček,
dole
věští vteřiny,
než mu zakroutí krkem,
život
na který čekám
bez hnutí
slyším
tikat

tik

tik

tik

ťak.

A dál? Není co dál. V noře
sedím sám. čekám. Hekám.
Nelekám
se.
Není se čeho
leknout
ani bát.
Není kam spěchat, pospíchat
pro hovada dobré jesti
a přeci...
utíkám ze schodů
na hradčanské
dolů
nevnímám
jedoucí vlak.
Koleje, stejně vedou jen kamsi na Skalku,
kde to neznám.
Tam se nevyznám, však ani tady
se nevyznám.
A dumám. Dumám? Dumáš?

Poslouchám,
vím,
proto nevnímám.

Ani tebe, děvče z hradu,
už ani tebe.
Jen těžký pocit v břiše
po jídle.
Ten vnímám, totiž ohnout záda
nelze když cítíte břicho.
Já však často, ohýbám záda.
A přeci
jídla nenechám.
Napucnu se, klidně sám
dojídám, nic nenechám
všechno zpořádám.
A zavzdychám nad tou pohádkovou drogou,
už i Jeníček, mlsal. Sám.

A vnímal? Nevnímal.
Bábu zaskočil,
kolem prstu si obtočil
do pece s ní,
neodvděčil,
Kolik však jídla zpořádal?
Tolik co já?
Ne, není proč se bát.
Bába sedá do lemmat,
není proč se bát,
bába na kvadrát.

I ty jí vděčíš! Perníku okusíš.
Až nebudeš se bát,
tak
jako já.