Vědma

Prošla tudy podivná postava ,
podivným způsobem svázaná .

Ptáte se jak jsem to poznala ?
Její tvář zkropená byla slzama .
V jejích očích žádná jiskřička ,
kdepak se asi stala chybička ?
Kousek tu a kousek tady ,
když to dáte dohromady ,
smutkem pak boříte hrady .

Říkají jí vědma ,
prý na světě zbyla už jen ta jedna .
Bojí se jejího pohledu , dívá se skrze vás ,
jako by prohlédla všechen čas .
Viděla hodně , život i smrt , viděla vše co vidět chtěla ,
viděla i to co vidět neměla .

Její oči jsou pohaslé ,
oheň co v nich hoříval dohořel na spáleništích ,
na krvavých bojištích .
Kdysi věštila mocnému králi , on že bude velmi uznávaný .
Jen pozor si musí dáti , na jednoho muže ,
který přivodit smrt mu může .
Král na její radu na muže přichystal zradu .
Že jeho nejlepší přítel to byl ,
on vlastním nožem ho zastavil .
Kdyby tenkrát podívala se dál ,
věděla by že král za to nestál .
On vládl rukou krvavou , lid pod ním trpěl
a král žádné slitování s ním neměl.
Její oči už do dálek nevidí
už nenahlíží do osudu lidí,
chtěla už by mít klid a s noční můrou nezápasit .
Dnes prochází tudy a její kroky míří k hradu ,
naposledy , by odčinila tu hroznou zradu .
Naposledy králi věštila ,
že jeho smrt spatřila ,
jeho smrt a její klid .
Dýkou svou pak ukončila lidu trápení ,
královo běsnění a své utrpení .

Zavřela oči , umřela s úsměvem , , , poslední vědma s klidem v srdci odešla .

Odešla vědma poslední a oči co nahlíží do osudu odešli s ní .