Paní Zima

Bělounkou dlaní svou
zatáhla bílý závoj
nad tichou krajinou

Umlčela ptáky, zhasla Slunce
tak mrazivou moc
skrývá ve své ruce

Rozzářila šero světlem ze světnic
její oči chladem žhnou
jak oči večernic

Z úst vydechla vítr – po pláni si běhá
z její duše chladné
sálá zimní něha

Vlasy její rampouchy jsou
a visí ze střech domů
Slzy její kroupy jsou
jež lámaj větve stromů

Její srdce je Luna
jež pro noc nevzplanula