Pro básníka jménem Manik

Duhovým korálkem
Jenž světlo propouští,
Pramenem života na poušti
Jsou tvá slůvka,
Jež věnoval´s jedné slečně,
Která vepsala na pergament
kapičky deště,
které snesly se
za třpytivého rána
do jejich vlasů…

A pro tu krásu lesku,
Po slzičkách stezku,
Já posílám ti slůvek pár.
Větřík je unášel,
V dlaních si pohrával
S šepotem písmenek
Složených v tenhle svět
Ze snů a z úvah
Tkaný.
Splétán démanty,
Vzácnými kameny…

A každý z rubínů
Pyropů, safírů,
Broušených na míru,
Se před tvou duší skloní.
Nač ohánět se papírky,
Váženými činy,
Když pouhý dotek
Hrstička hlíny,
Do níž zasadíš
Tisíce semínek
Spasí svět,
Křehký na pohled…

Jen posbírat sny
Jenž jsme poztráceli,
Když utíkáme
Moři vstříc.
Tisícem plachetnic
Pak nazveme své štěstí
Jenž vykoupíš bolavými pěstmi
Když vlny běsní,
Když obelhat celý svět
Zatoužíš…