Rockové vzpomínání

Zvoní telefon.
"Ahoj Aťane, tady Jitka."
"Ahoj Jituš." Vzpomínám, jestli znám nějakou Jitku, ale bez úspěchu.
"Hele, Aťane, kde hrajete tuhle sobotu?"
"V Adalu. Od osmi."
"V jakým Adalu?"
"No tady… v hradeckým Adalu, naproti spořitelně. Poslyš, Jitko, nechci se tě nějak dotknout, ale my už jsme se spolu někde viděli?"
"Hi hi, jóóó viděli. Hráli jste u nás před týdnem v Těchlovicích."
"Ty jsi ta, co mi dala ukousnout slanou tyčinku?"
"Chytrej Aťánek… vidíš jak ti to zapaluje," hihňala se u telefonu.
"Akorát mi nezapaluje, kde jsi vzala moje telefonní číslo - Jituško, krmičko slanejma tyčinkama."
"Dal mi ho váš bubeník."
Jarda! Ten kojot. On ví, že se na mě Eva vykašlala a že mě to pěkně zdrblo. Shání mně určitě za Evu náhradu, pacholek. Nó, na druhou stranu, je to od něj moc hezký, protože Jitušku si začínám zřetelně vybavovat, jenom jsem neznal její jméno. Z jeviště jsem jí viděl do výstřihu, málem jsem zapomněl na refrén. Moc hezky se na mě dívala těma svýma kukadlama, až jsem si na pódiu připadal jako Jimi Hendrix. Teda ne tak černej, jestli mi rozumíte.


"Tak my v sobotu s holkama dorazíme, jo?"
"Jitko, když budete v sedm u zadního vchodu Adalu, a budete předstírat, že nám pomáháte nosit aparaturu, dostaneme vás dovnitř zadarmo."

Jarda nade mnou drží ochrannou ruku, a přitom je mladší než já. A kdyby jen to!!! Cukrovka s ním poslední dobou začíná nebezpečně cvičit. Každý den si skoro od narození píchá inzulin… ale nějak se to horší. Minule nám těsně před koncertem omdlel. Věděli jsme co s ním dělat: velký hrnek čaje a tolik kostek cukru, co se do něj vejde. Nejhorší je, že Jardovi slábne zrak.
"Aťane, já budu brzo slepej," povídal mi na taneční zábavě o velké přestávce.
"Co to kecáš za kraviny, Jarouši?" zhrozil jsem se. ON - který se nejvíc stará o archivaci fotek a diáků kapely. On by si je pak nemohl prohlížet?
"Jezdím do Prahy na kliniku… na laser. Snaží se mi pozdržet ucpávání očních cév. Ale je to na hovno. Když je na jevišti šero, tak už skoro nic nevidím. Proto tě chci poprosit, jestli bys mě nějak nenápadně k těm bicím nedostrkal."

No jóóó, tak tenhle Jarda se mi stará o citový život! Shání mi holky, abych nebyl smutnej z rozchodu s Evou. A sám je v takovým průseru! Jemu žádnou holku shánět nemusím, protože se budou s Alenou brzy brát, tulí se k sobě už dost dlouho. Má kliku, Jarouš… na rozdíl ode mne. Teda ženit se hned nechci, ale vztah, který by vydržel víc než dva měsíce, bych už konečně bral...

"Jé… ahoj tati, mami, co tady děláte?" Potkal jsem rodiče před Adalem. Lidí se na taneční zábavu nashromáždilo nějak moc. Už nebyly lístky, někteří vlasatci lezli do oken prvního patra po hromosvodu. Orgáni v uniformách na ně zespodu výhružně řvali.
"Co to je?" táta ukázal prstem na ten zmatek.
"No… tati… komouši zakazujou hrát hard-rock, tak když si to pořadatelé občas risknou, lidi mají radost," vysvětluju.
"Když MNĚ bylo jako tobě, tak jsem na hlavě nenosil takovej drn, jako ty… a pomáhal jsem svýmu tátovi na poli."
"Ale ty žádný pole nemáš, tati…"
"Vlastíku, táta to s tebou myslí dobře," napomenula mě máma. Ale viděl jsem na ní, jak jí dělá radost, že na naši kapelu přišlo tolik lidí.
"Aťanééé, my jsme tadýýý…" mává na mě Jitka.
"Co to je?" táta zírá na krásně vyvinutou Jitku s nádherně tvarovaným minitričkem.
"Jitka, tati."
"Tvoje děvče?"
"Nevím, možná bude," řekl jsem popravdě.
Táta nešťastně zavrtěl hlavou, "maminko, už jsme viděli dost, půjdeme…"

________

Nedávno jsme s Jardou šli kolem hradeckého Adalu. Měl s sebou slepeckého psa, bílou hůlkou občas ťuknul do chodníku. Probrali jsme spolu minulost i současnost, řehtali jsme se na celou ulici jak za mlada. Tady jsou fotky naší bývalé kapely ROTACE:

http://rotace-rotace.blogspot.com/
a ukázka na YouTube: http://www.youtube.com/watch?v=T2NfeVNSSVw

…a mimochodem, moje žena se jmenuje Jana, ne Jitka…

______
http://atanova-zasuvka.blog.cz/